CHOREOGRAF LUBOŠ OGOUN

V roce 1961 nastoupil Luboš Ogoun jako umělecký šéf baletu do Národního, tehdy Státního divadla v Brně. Měl za sebou studium choreografie na Akademii múzických umění, tělesné výchovy v Ústavu pro vzdělávání profesorů tělesné výchovy, dlouholetou kariéru aktivního sportovce a trenéra, taneční, tanečně pedagogickou a choreografickou praxi z působení v baletu Národního divadla a Armádního uměleckého souboru a šéfování baletnímu souboru divadla v Plzni. Pod jeho vedením došlo v brněnském baletu k výrazné proměně - soubor se omladil, zvýšila se jeho technická úroveň, prostor dostaly moderní taneční prvky a dramaturgie orientovaná na větší šíři hudebních námětů včetně symfonické hudby. Brněnský balet se znovu stal jedním z nejlepších v tehdejším Československu. 

První Ogounovo brněnské období trvalo do roku 1964. Jeho vlastní choreografie v tomto období přinášely ucelené a formálně bohaté inscenace, často využívající abstraktní, avšak významově plastickou a srozumitelnou metaforu. K těm nejlepším patřila Balada o námořníku na hudbu Zdeňka Křížka (1962), Šostakovičova Leningradská symfonie (1962), Janáčkův Taras Bulba (1963), Hirošima na konkrétní hudbu Wiliama Bukového (1963) a Stravinského Svěcení jara (1964).  

Luboš Ogoun, 1980
Luboš Ogoun, 1980

BALADA O NÁMOŘNÍKU | premiéra 1. 7. 1962 

"V posledních letech nebyla situace brněnského baletního souboru právě růžová. Po Psotově smrti nastalo období poklesu jeho umělecké úrovně; odešla řada předních sólistů, chyběla silná vedoucí osobnost a technika souboru stagnovala. Až angažování nového šéfa baletu Luboše Ogouna přineslo zásadní zvrat k lepšímu a kdo viděl těleso naposled před takovými dvěma-třemi lety, sotva by je dnes poznával. Ogoun má tvrdé pracovní normy a vyžaduje od tanečníků hodně - a výsledky mu dávají plně za pravdu. Dokázal za jedinou sezónu těleso stmelit, zpevnit a sjednotit jeho formu a vytvořit z něho opravdu homogenní pracovní kolektiv. ... Na poslední premiéře (1. července) působil brněnský balet nejlepším dojmem a jak se zdá, jsou tu všechny předpoklady k návratu jeho někdejší slávy."
Balada o námořníku byla zařazena do komponovaného večera společně s Weillovými Sedmi smrtelnými hříchy maloměšťáků a Gershwinovou Rhapsody in Blue. 
"Ogoun má pozoruhodnou pohybovou invenci a ve smyslu rozvíjení tanečního výraziva je Balada vzornou ukázkou choreografie jako umělecké tvorby. Inscenace je přímo nabitá pohybovými novotvary, které zejména v pas de deux dosahují neobvyklé dramatické síly. Vynikající výkon podaly především obě hlavní ženské představitelky Marta Synáčková a Katka Gratzerová." 
(vš: Brněnský balet jde vpřed, Lidová demokracie 6. 7. 1962)

LENINGRADSKÁ SYMFONIE | premiéra 15. 12. 1962 

"V baletu jako by v posledním čase platila přímá úměra mezi náročností dramaturgie a uměleckou hodnotou scénické realizace: čím závažnější a těžší titul, tím zdařilejší a důraznější výsledek. ... Nároky první věty Šostakovičovy Sedmé symfonie, tvořící hudební základ brněnského představení, jsou maximální: skladatel při vzniku díla s jeho ʹzbaletněnímʹ nepočítal a specifické žánrové požadavky pochopitelně nebral v úvahu. ... Jestliže se Luboši Ogounovi v podstatě podařilo zmoci všechna úskalí partitury a vytvořit jejich přesvědčivý pohybový ekvivalent, je to nesporný úspěch. Tím větší, že v inscenování symfonických baletů má dnešní choreografická generace pramalé zkušenosti. Ogounova ʹLeningradskáʹ je v souladu s formální podobou hudby položena do zobecňující roviny básnivých nápovědí a symbolických náznaků, mimo konkrétní čas a prostor. Nenajdeme tu reálný příběh reálných hrdinů, na jaký jsme zvyklí: hudba není dodatečně podložena dějem, její program je tlumočen vysoce abstrahovanými tanečními metaforami. Je snad balet proto nesrozumitelný? Nikoli: jde o vyjádření specificky taneční, nepopisné a zároveň významově i emocionálně neobyčejně plastické. ... Pohyb je tu svrchovaným pánem jeviště a takřka výlučným nositelem myšlenek. ... Choreografická podoba inscenace je promyšlená, soudržná, technicky náročná a tvarově nápaditá. Složitá polyfonie sborových skupin vytváří bohatou pohybovou architekturu s důmyslně řešenými dramatickými vrcholy a významovými akcenty, pomáhajícími odkrýt myšlenkové jádro obrazů. Ve scénách rozpoutaného válečného šílenství představení umělecky kulminuje: chaoticky vroucí, převalující se a vířící masa pohybu vystihuje s otřesnou silou všechnu nesmyslnost, krutost i divokost války - a to bez jediné kapky krve a gramu naturalismu. Méně zdařilé jsou naopak lyrické pasáže s poněkud rozptýlenou horizontální kompozicí, v níž tanec jednotlivých skupin splývá. ..." 
(Vladimír Vašut: Velká iniciativa, Literární noviny 19. 1. 1963)

HIROŠIMA, TARAS BULBA | premiéra 5. 7. 1963 

"Brněnský baletní soubor připravil na závěr sezony novou premiéru baletního večera, v němž jsou soustředěny tři hudební skladby: Fantastická symfonie Hectora Berlioze, Hirošima Wiliama Bukového a Taras Bulba Leoše Janáčka. ... Zatímco první skladba je záležitostí vysloveně romantického charakteru, druhá, Bukového Hirošima, zavádí nás do prostředí diametrálně odlišného: a to námětem i hudebním výrazem. Obsahem je boj letce, který v roce 1945 shodil atomovou bombu na Hirošimu, s jeho vlastním svědomím. Konkrétní hudba vytváří výstižnou zvukovou kulisu celé tragické válečné události. Choreograf (Luboš Ogoun) využívá moderní formy dueta - letec a svědomí - které řeší formou vztahu člověka k jeho vlastnímu nitru. ... Konečně třetí skladbou večera je geniální hudební dílo Leoše Janáčka Taras Bulba. Symfonická rapsodie inspirovaná Gogolovou povídkou o smrti hrdinského kozáckého atamana Tarase Bulby a jeho synů je tanečně (choreografem je rovněž L. Ogoun) rozvržena do velkých pohybových ploch, vysokou stylizovaností směřuje k závěrečné vítězné a osvobozující katarzi." 
(po: Balety v Janáčkově divadle, Tvorba 12. 7. 1963)

SVĚCENÍ JARA | premiéra 28. 6. 1964 

"Poslední baletní premiéra sezony (28. 6.) předvedla svéráznou situaci brněnského baletu opravdu typicky. Znamenala vyvrcholení některých dramaturgických i choreografických tendencí (inscenace Stravinského Svěcení jara znamenala dokonce vrchol), na druhé straně však nadhodila řadu velmi sporných otázek. Zařazení Mozartova baletu Les petits riens (v inscenaci Ogounově, tanečně se uplatnily zvláště V. Avratová, V. Vágnerová a K. Gratzerová) především ukázalo, kolik skrytých hodnot nabízí současné baletní dramaturgii oblast barokně-rokoková a klasická. Ukázalo také kolik toho zůstalo nevyužito a naznačilo baletu další perspektivu. ...
Aby se Svěcení jara stalo skutečným vrcholem Ogounovy práce, k tomu existovalo několik předpokladů. Výtečný choreografický záměr pracující s dobře organizovanou masou těl. Vynikající dvojice chlapce a dívky (J. Linhart a M. Cvejnová). Především ale fakt, že choreograf dostal do ruky skutečný balet, nikoliv náhražku. A hned jedno z ústředních děl světové avantgardy. Tak se potvrzuje pravda již dávno a mnohokrát konstatovaná. Dopracovat se k soudobému projevu lze jedině přes základní hodnoty světového repertoáru. ... Bylo to představení dobré a slibné, reprezentující, bilancující, ale také zavazující." 
(Jiří Fukač: Poslední premiéra sezony, Rovnost 9. 7. 1964)

Luboš Ogoun, 1992
Luboš Ogoun, 1992

V roce 1964 se Luboš Ogoun rozhodl brněnské divadlo opustit, aby se mohl věnovat experimentálnějším formám divadla. Společně s Pavlem Šmokem a Vladimírem Vašutem založil Studio Balet Praha, jehož inscenace se brzy staly pojmem v Československu a po celé Evropě. Jako nezávislý ansámbl bez vlastní scény bylo Studio Balet Praha stále na cestách - i to po čtyřech letech přispělo k Ogounovu rozhodnutí přenechat vedení Studia Pavlu Šmokovi a vrátit se do Brna.

Druhé Ogounovo brněnské období začalo v roce 1968. Jako umělecký šéf měl s baletním souborem dlouhodobé záměry, v lednu 1970 však byl pod tlakem normalizačních orgánů z funkce šéfa odvolán a dále směl působit jen jako choreograf. Často spolupracoval s dalšími soubory divadla a pohostinsky s divadly po celé republice, vytvořil řadu muzikálových choreografií a choreografií v operách a činohrách. Během 70. let neměl mnoho příležitostí pokračovat ve své osobité interpretační linii baletních titulů, 80. léta pak byla vstřícnější. Na počátku 90. let ze znovu vrátil do funkce šéfa baletu (1990-1991), svou poslední sezonu v NdB (1991/1992) strávil v baletu jako choreograf. Z mnoha inscenací druhého Ogounova brněnského působení připomínáme Ravelovo Bolero (1980), Šach králi Bohuslava Martinů (1980), scénickou kantátu Carla Orffa Carmina Burana (1981), Prokofjevovu Popelku (1982), Trojanův Sen noci svatojánské (1984), Paní mezi stíny Zdeňka Pololáníka (1987), z posledních choreografií Vivat Rossini (1990) a Vostřákovu Viktorku (1992).    

ŠACH KRÁLI, BOLERO | premiéra 11. 4. 1980 

"Brněnským umělcům se podařilo rozehrát doslova celou scénu, výtvarně účelně koncipovanou (jejím tvůrcem byl Vojtěch Štolfa). Jde o baletní hříčku [Šach králi], v níž autor uplatňuje v hojné míře jazzové prvky. Je přímo obdivuhodné, jak svěže působí toto dílko po půl století. Z jeho jevištní podoby jsme však nemohli rozpoznat původní záměr Bohuslava Martinů a jeho libretisty André Coeuroye, protože zdejší choreograf vytvořil k brněnskému nastudování zcela nové libreto. [Luboš Ogoun] řeší baletní hříčku jako čistě šachovou hru bílých a černých figur. V pozadí koncepce cítíme aktualizační úsilí: bílí představují dobro, černí zlo. Na jevišti se rozpoutává pravý boj. Některé figury dezertují, protože protestují proti nesmyslnosti války. Bílí i černí králové a královny dezertéry likvidují, protože se bojí, aby svým protestem proti válce ʹnenakaziliʹ ostatní bojovníky. Královské páry chtějí sice v soukromí navázat přátelství, avšak nepohodnou se a vzájemně se likvidují, ač to neodpovídá pravidlům šachové hry. 
Ogounovo úsilí o vytvoření libretních kreací se promítlo i do Ravelova Bolera. Choreograf se inspiroval Goyovými Caprichos, přičemž v libretu postavil křivé zrcadlo byrokracii, španělské inkvizici a všem fašizujícím represím; oslavil nezničitelnost úporného bolera, které mu představuje symbol života. Zosobněný tanec personifikoval postavou Ženy, věčný život postavou Muže. ..." 
(Rudolf Pečman: Světová premiéra baletu Bohuslava Martinů, Lidová demokracie 17. 4. 1980)

CARMINA BURANA | premiéra 19. 6. 1981 

"Divák, který zná proslulý filmový snímek Carmina Burana v režii předního světového operního režiséra J. P. Ponella, musel být zvědavý na brněnskou premiéru Orffova díla. V choreografii L. Ogouna spatřil mimořádně zdařilé představení, které proti ponellovskému světu barev a vůní staví v omezených prostředcích scény na slohové čistotě a životnosti projevu. Ogoun vychází citlivě z Orffovy hudby; ne že by se držel přesně předlohy, ale dotváří partituru novými nápady. Trojdílná kantáta v pohybovém zpracování se stává v jeho podání hymnickou i lyrickou oslavou lásky a života. 
O sólistech a ansámblu baletu lze hovořit jen v superlativech (J. Bařinková, Z. Kárný ad.), nehledě k tomu, že výkony na nakloněné ploše scény - sbor sedí v popředí jeviště - hraničí s akrobatikou. Šťastně jsou odlišeny lyrické, taneční a lidové scény. Mezi zpěvními sólisty vzbudil pozornost sympatickým projevem I. Kusnjer příjemným i výrazným barytonem. Výborný nápad je zapojení zpěváků do pohybové akce. Vedle baletního souboru je hrdinou večera pěvecký sbor, znamenitě připravený J. Pančíkem. ..." 
(ant: Faust, Fortuna a Venuše, Svobodné slovo 2. 7. 1981)

POPELKA | premiéra 31. 10. 1982

"Choreografie byla svěřena Luboši Ogounovi, který spolupracoval s Olgou Skálovou, orchestr nastudoval a řídil Jan Štych, scénu navrhl Vojtěch Štolfa a kostýmy hostující Kateřina Asmusová. Výsledkem společné práce tohoto kolektivu je vzácně jednotný jevištní tvar, k jehož největším přednostem patří Ogounova promyšlená choreografická koncepce a výborný Štychův orchestr. Luboš Ogoun dal svá umění plně do služeb úchvatné Prokofjevovy hudby a pohádkovému námětu Popelky. Jeho choreografie nechce udivovat novostí efektních nápadů, nýbrž navodit především pohádkovou atmosféru děje, přičemž vychází ze specifických možností tanečního souboru, zejména pak jeho sólistů. V tom mu byli účinně nápomocni představitelé hlavních rolí. Patří k nim půvabná a graciézní představitelka titulní úlohy Ludmila Ledecká, Zdeňkem Hanzlovským decentně ztvárněný Princ a v neposlední řadě i temperamentní, tanečně perfektně vybavený Šašek Igora Vejsady, jehož působivé taneční kreace vnášejí do představení žádoucí kontrastní vzruch. ..." 
(Jiří Majer: Úspěch Prokofjevovy Popelky, Rovnost 12. 11. 1982)

SEN NOCI SVATOJÁNSKÉ | premiéra 23. 3. 1984 

"Státní divadlo v Brně se záslužně ujalo posledního jevištního díla Václava Tojana, baletu Sen noci svatojánské, jehož premiéry se už skladatel bohužel nedožil. Nad svou v pořadí už čtvrtou verzí vážného i smavého Shakespearova díla se Trojan zamýšlel řadu let. Výsledkem byl tvar, jehož hudební kvality a účinnost se ve světle brněnského provedení ukázaly jako mimořádné. ... V Brně se realizace ujal choreograf Luboš Ogoun a jeho spolupracovnicí nebyl nikdo jiný než spoluautorka libreta [Alena] Hoblová, která navrhla scénu i kostýmy. Pro Ogouna i Hoblovou se inscenace stala viditelně záležitostí jejich srdce. Choreograf hýřil nápady ve stále stoupající míře, scény v Oberonově lese, hra o Pyramu a Thisbé (ta provokovala obecenstvo k potleskům na otevřené scéně) a skvěle koncepčně vyřešený svatební průvod, to byly vrcholy zdařilého večera, který nikoho nenechal na pochybách, že nové dílo může v baletních souborech pevně zakotvit. ..." 
(Vilém Pospíšil: Trojanův baletní epilog, Svobodné slovo 29. 3. 1984)

PANÍ MEZI STÍNY | premiéra 29. 5. 1987 

"U zrodu nového českého baletu Paní mezi stíny stál ve Státním divadle v Brně celý tvůrčí tým: autorka námětu E. Dufková, libretista Z. Kaloč, hudební skladatel Z. Pololáník, choreograf zasloužilý umělec L. Ogoun, dirigent J. Zbavitel, výtvarník scény J. Dušek j.h. a výtvarník kostýmů J. Jelínek j.h. Cílem jejich spolupráce byla baletní inscenace inspirovaná osobností Boženy Němcové. ... 
Luboš Ogoun vytvořil choreografický portrét, v němž postihuje národní osobitost díla Boženy Němcové, básnivost a snivost, s níž přistupovala k realitě své současnosti. S velkou divadelní zkušeností uplatnil specifiku tance, aby vyjádřil její občanské uvědomění a hluboký smysl pro právo a spravedlnost. Mezi choreografické vrcholy inscenace patří taneční obraz o Karlu Havlíčku Borovském, řešený symbolicky ve vysoké taneční stylizaci, a obsahově závažný taneční duet obou hlavních představitelů - Boženy Němcové a jejího manžela. 
Jednotlivé taneční scény, dotvářené mnohovýznamovými proměnami bílé plachty, která vyplňuje celý prostor scény, působí svou emotivností a podněcují vlastní fantazii diváka. Logicky a emocionálně zdůvodněné taneční akce umožňují interpretům, aby ztělesnili plastické postavy. V hlavních rolích se střídají dvě obsazení. Ludmila Ogounová vytváří v Boženě Němcové další ze svých psychologicky propracovaných ženských typů - od dětství až do uzavření života smrtí. Jejím přesvědčivým a herecky propracovaným protihráčem v roli Němce je Zdeněk Kárný. Neméně působivou niternou vroucnost dává svému pojetí Libuše Ovsová. Obě představitelky zvládají bezpečně technické nároky choreografických partů a zaměřují svůj výkon k taneční výrazovosti. Jiří Kyselák akcentuje v postavě Němce více jeho záporné povahové rysy. ..." 
(Jana Hošková: Nový balet na národní téma, Lidová demokracie 19. 6. 1987)

VIVAT ROSSINI | premiéra 18. 5. 1990 

"Vivat Rossini na hudbu Rossiniho operních předeher (1990) pojal choreograf Ogoun jako humorný pohled do tanečního sálu a s nenásilným, jemně parodizujícím akcentem předvedl řadu komických výstupů a situací provázejících přípravu tanečníků na sále." 
(ED: Luboš Ogoun, Postavy brněnského jeviště III, NdB 1994)

VIKTORKA | premiéra 18. 4. 1992

Poslední inscenací choreografa Luboše Ogouna v NdB byla Vostřákova Viktorka, uvedená v jednom večeru společně se Straussovým Plesem kadetů, který podle původní choreografie Iva Váni Psoty nastudovala Věra Vágnerová.  

"Jako umělecký šéf byl přísný a náročný - k sobě i druhým. Neprosazoval osobní zájmy, v pozdějších údobích dával přednost diplomatickému řešení problémů, byl dobrý pedagog.
Věcnost, nekompromisnost ve věcech umění, kázeň a čitelnost vztahů mezi lidmi (ať se nacházeli na kterémkoli stupni společenského žebříčku) patřily jaksi samo sebou k jeho jménu. Od roku 1984 (do roku 1990) vyučoval obor choreografie na VŠMU v Bratislavě. Je tedy umělecká tvorba L. Ogouna rozsáhlá a umělecky úrodná, jeho choreografie jsou chválou krásy a pohybu, fantazie divadla a svědectvím nesmlouvavosti člověka, který tvoří." (ED: Luboš Ogoun, Postavy brněnského jeviště III, NdB 1994)

Luboš Ogoun, 1988
Luboš Ogoun, 1988

.

Luboš Ogoun (18. 2. 1924 - 14. 2. 2009)
Soupis inscenací Luboše Ogouna v NdB je dostupný v online archivu NdB.


Připravil archiv NdB | foto Rafael Sedláček, Vladislav Vaňák, Petr Michl, Jaroslav Bartoň | obrazové dokumenty jsou chráněny autorským zákonem | e-výstava je přístupná od 14. 2. do 30. 5. 2019.












.